Palma je holka | rozhovor
Zpěvačka a skladatelka Palma, občanským jménem Beata Rakowská, polovina kapely Leto, vydala loni sólové album s názvem Starý duch. Pro platformu ROOM vytvořila Palma během karantény sérii čtyř ilustrací, u té příležitosti jsme ji požádali také o rozhovor.
Palmo, na úvod se Vás chci zeptat, v jakých barvách a tvarech vnímáte letošní jaro?
Jako první barvy a tvary si vybavím nějaké ty jednoduché hračky od mého děcka, se kterým teď trávím všechen čas. Ve spojení s tím, že teď bydlím ve svém rodném domě, prožívám své dětství znovu. Většinou je to příjemné, ale sem tam si postesknu, co všechno by mohlo být taky jinak.
Karanténa řadu z nás přivedla zpátky domů. Myslíte, že se odkryly nové možnosti i estetiky hudebního kutilství a domácí nezávislá scéna zažije boom?
To by mě taky zajímalo. Na mě to teda působí dost uspávajícím dojmem, věnuju se většinou domácnosti, úklidu a dřímání. Takže jestli teď bude někde boom, budu určitě závidět.
Jak jste se stala ilustrátorkou, zpěvačkou a vším ostatním, čemu se věnujete?
To jsou takové ty nezáživné životopisné údaje, kdy mě jako dítě bavilo dělat všechno a cestou do dospělosti si ponechala jen to, k čemu napomohl čas, talent a okolnosti. Navíc můj motor a prokletí zároveň je už zmiňovaná závist. Když vidím někoho, kolik toho zvládá, chci taky.
Zabýváte se designem, kresbou a vizuální kulturou, hudbou. Jste součástí kapely Leto, vystupujete sólově, spolupracujete se Silver Rocket, pro kapely navrhujete covery i videa. Co Vás přitahuje na spojení hudby a ilustrace? A jak podle Vás funguje vztah mezi hudbou a obrazem?
Když se nad tím zamyslím, tak to pro mě byl vlastně vždy boj, čemu se věnovat více, jestli hudbě nebo obrazu, a tak jsem se to snažila spojit. Obávám se, že ten vztah je založený na tom, že divák a posluchač je jedna osoba, která si to v mozku propojí. Jsou to dva totálně odlišné světy. A například já, jako tvůrce, tohohle krkolomného spojení, se snažím o nějakou hru s vnímáním. Někdy intuitivně, někdy záměrně. Častokrát jsem se divila, co to nakonec způsobovalo, ba dokonce mě mrzelo, že to nemá kýžený efekt, to především.
Full Moon o vás napsal, že máte „hlas čistej a silnej a jako jarní vítr, texty plný něhy i hrubosti“, jak to vidíte vy?
Všechno jsou to moc milá označení. Nejvíc mě na tom těší, že to lidi inspiruje k dalším projevům. Zejména pozitivním a to je nádhera.
Vycházíte z HC, punkové scény a DIY scény. Váš sólový debut Starý duch kombinuje minimalistickou elektroniku s vaším zpěvem. Bylo těžké najít svůj vnitřní hlas – mám na mysli výraz, zvuk i to, co chcete říct?
Jéje, to je vlastně to, proč to přišlo až teď. Jako nejtěžší právě vnímám práci na tom, abych vyjádřila něco určitého. Tóny a zvuky jsou pro mě kulisy. Samozřejmě ale na jejich výrobě nejvíc záleží, aby se to dalo poslouchat.
Proč píšete texty jako scénáře?
Popravdě nejsem v psaní poezie vzdělaná, nevím, co je běžné. Scénáře jsou pohádky, příklady, myšlenkové experimenty. A to mi dává možnost kousíček překročit běžnou realitu.
Kde se inspirujete?
V peripetiích života. Vlastně si těmi písněmi stěžuju na život (smích). Teď se mi ale zdá, že se blýská na lepší časy a budu nejspíš muset začít hledat jinde.
Byla pro Vás nominace na cenu Vinyla v kategorii Album roku potvrzením v dělání si věcí po svém?
Ta nominace mě jistě potěšila, ale jako potvrzení vidím spíš konkrétnější slova posluchačů, kteří za mnou po koncertě přijdou, nebo těch, kteří mají chuť se mnou udělat i rozhovor. Děkuji, Pavlíno, i Vám.
Máte nějaké (ženské) hudební vzory, kapely, které Vás ovlivnily?
Jistě že mám. Každý, kdo je úspěšný, mě fascinuje, a jsem zvědavá, jak toho dosáhl. Ale konkrétně bych nedokázala říct. Jdu si svou vlastní cestou, abych náhodu někoho slepě nekopírovala. Pokud přece jen trváte na nějakých jménech tak z žen: Karen O, Sarah Barthel nebo dámy z Warpaint.
Jaká bude vaše příští deska?
Jiná. Chtělo by se mi říct, že lepší, protože je pořád co zlepšovat, ale takhle to nefunguje. Spokojím se se změnou, není důvod držet se stejného kopyta.
rozhovor vedla Pavlína Svatoňová
