Tři otázky pro Janu Svobodovou a Wen Hui

Sbíráte materiál terénním způsobem, dotazujete se na zkušenosti obyčejných lidí. Kdo je pro vás obyčejný člověk?
WH: Já jsem podle mě obyčejný člověk. Všichni jsou obyčejní lidé. Nikdo není zvláštní, dokonce ani funkcionář ne. Každý je obyčejný člověk, všichni jsme stejní, jsme si rovni.
JS: Ano, souhlasím, všichni jsme  obyčejní. To bylo východisko, když jsme se rozhodli vytvořit společně představení. Krom toho, že se máme navzájem rády, rozhodujícím okamžikem byla cesta našeho prezidenta do Číny, kde vystupoval ve jménu „obyčejných“ Čechů. Stejně jako prezidenti a politici jiných zemí vystupují za své „obyčejné lidi“. Když se řekne „obyčejný člověk“, myslí se tím, že je nezajímavý nebo zkrátka průměrný. Nás ale zajímalo, co to skutečně znamená být obyčejný. Obyčejný neznamená nezajímavý. V našem představení se zbýváme tématem obyčejných přání, obyčejných strachů, obyčejných zklamání. Jedním  z obyčejných přání je být svobodný, žít ve svobodném světě.  Nebýt trestán systémem.

Obě dlouhodobě pracujete dokumentární metodou, začínáte u příběhů skutečných lidí. Je něco co definuje vaši spolupráci. Nalezly jste něco jako česko-čínskou chemii?
WH: Ani jedna z nás nedělá umění pro umění, divadlo pro divadlo. Obě máme silný důvod, který jsme již zmínily. Naši spolupracovníky chápeme jako  osobnosti, které také mají svůj důvod podílet se na vzniku představení. Nikdo z nich nevytváří postavu, nehraje roli. Jsou stále na jevišti sami sebou. Každý z nás přináší svůj pravdivý příběh a společně ho zpracováváme tak, aby ve finálním scénickém tvaru oslovil diváky. Takto pracujeme vždy.
JS: Vytvořili jsme skupinu, na kterou když se podíváte, tak se ptáte, jak je možné, že spolu její členové mohou fungovat na jevišti. Máme tam například dvaasedmdesátiletého českého dělníka vedle sedmadvacetileté, velmi zkušené a studované tanečnice a choreografky ze Šanghaje.

Surrealismus a magie versus dokumentární styl, který dbá na autenticitu – jak v těchto intencích společně vytváříte příběh?
WH: Samy se nenazýváme dokumentaristkami, ale lidé nám tak říkají a hovoří se o nás jako o tvůrcích dokumentárního divadla. Já jsem nevěděla, co to znamená. Jak jsme již říkaly, nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy.
JS: Teprve v posledních letech začala být moje práce nazývána dokumentárním divadlem. Je stále otázkou, co vlastně to dokumentární divadlo je. Zdrojem práce naší skupiny je svět kolem nás. Vše, co používáme na jevišti, jsme našli kolem sebe v divadle – kontejnery na světla, mixážní pulty, dvě bezpečnostní zábrany. Hudební design Jana Buriana velmi často vycházi z reálných zvuků.  Pracujeme s autentickými texty, které vznikly formou vzájemných rozhovorů, Vláďa přinesl básně, které psal v mládí. Záleží nám na ukotvení ve skutečných událostech a společenských jevech. Na základě toho pak rozvíjíme imaginární scénický obraz. Všichni pracujeme současně, necháváme se navzájem inspirovat. Je to jako společně dýchat.

Představení Obyčejní lidé uvádíme v Divadle Archa ve dnech 21. a 22. listopadu 2017.