Simulanti, kteří dávají lidem sílu

Zuzana Pitterová se narodila v Praze. Divadlo jí fascinuje od deseti let - doma stále přeříkávala monology, ráda se dostávala do jiného prostředí. Proto šla hned po gymnáziu studovat Vyšší odbornou hereckou školu, a poté zamířila na Divadelní vědu na FF UK. Stále si však přála „dělat divadlo prakticky“, a tak její další cesta vedla na Katedru autorské tvorby na DAMU. Její diplomová práce nese zatím pracovní název Osobnost tvůrce v díle. Mimo svět divadla ráda plave, jezdí na kole a chodí do lesa na procházky se psem. Za roli v inscenaci Simulante bande dostala v roce 2013 Zvláštní uznání poroty na České taneční platformě.

Studovala jsi Vyšší odbornou hereckou školu v Praze, s tancem jsi ale zkušenosti neměla. Kudy vedla v roce 2012 tvá cesta k novému projektu taneční inscenace VerTeDance v Divadle Archa?
To byla velká náhoda, kamarád mi řekl o konkurzu. Rok před premiérou proběhlo jarní soustředění, kde si nás choreografky (VerTeDance, tj. Tereza Ondrová a Veronika Knytlová, pozn.) předběžně vybraly. Mé taneční zkušenosti byly v podstatě nulové. Do tanečních jsem nesměla, což jsem v pubertě docela těžce nesla. Chodila jsem ale na pohybovou výchovu na Vyšší odborné herecké škole, kde učila spolužačka Petra Opavského (pozn. tanečníka Simulante Bande) Alena Dittrichová z taneční konzervatoře Duncan Centre a výborně jsme si rozuměly. To byla vlastně moje první taneční zkušenost.

Inscenace Simulante bande se zabývá prolamováním bariér mezi handicapovanými a zdravými lidmi, a také se snaží odpovídat na otázku, jestli omezením není spíše způsob našeho uvažování v rovinách „my zdraví“ a „oni handicapovaní“. Objevila jsi díky zkoušení nebo během reprízování sama u sebe něco, co proměnilo nebo posunulo tvůj způsob uvažování nebo přímo tvé pohybové hranice?
Na počátku zkoušení jsem trochu překonávala ostych vůbec o tématu hovořit. Nerada na svůj handicap upozorňuji a teď jsem stála před situací, kdy jsem měla mluvit o detailech a popisovat své zkušenosti. Na zkoušce jsem se pak v jeden moment rozbrečela, ale v tu ránu si uvědomila, že přináším pouze materiál a že je sobecké řešit si před divákem svoje problémy. Od té chvíle už jsem neměla problém o tom mluvit, neboť právě mé zkušenosti byly nutné ke zrodu postavy. Mám velkou radost, že jsem obdržela cenu za interpretaci od mezinárodní poroty festivalu Česká taneční platforma. Že porotci nehleděli na handicap, ale na to ztvárnění.
VerTeDance založily po premiéře v Arše taneční ateliér Simulante Bande pro handicapované i zdravé tanečníky. Myslím, že to je naprosto unikátní šance pro lidi s handicapem zatančit si a zkoušet si víc posunovat své pohybové hranice.

V recenzích jsi většinou představovaná jako netanečnice s handicapem. Ty ale na scéně amatérka rozhodně nejsi, už čtvrtým rokem studuješ Autorské herectví na DAMU. Cítíš rozdíl mezi tím, když jako herečka vyprávíš příběh slovy a gesty a když „hraješ tělem“?
Rozdíl tu určitě je. Jsem zvyklá vyjadřovat se slovy, hledat významy, snažit se, aby každé slovo přesně zapadlo. Musela jsem se naučit úplně nový jazyk vyjadřování. Uvědomit si, že každá, byť sebemenší nuance pohybu, může házet úplně jiný význam. VerTe byly v tomhle právě velmi precizní a vyžadovaly absolutní přesnost.

V inscenaci máš erotickou sólo scénu, ve které na jevišti předvádíš taneční striptýz. Jde o tvůj osobní příběh a je pro tebe těžké tu scénu zahrát?
O můj osobní příběh v žádném případě nejde. Pamatuju si, jak jsem jednou přišla do divadla na zkoušku a nikde nikdo. Jen tanečnice Helena Arenbergerová a Veronika Knytlová tam stály a potutelně se usmívaly. Řekly mi, jaký je jejich záměr. Nejdřív jsem se zhrozila, hodinu překonávala stud a ony mi pouštěly píseň od francouzské zpěvačky Zaz, abych se odvázala. Pak už mi to šlo lépe. A přestala jsem mít zábrany, když to choreografky posadily do kontextu inscenace. Ten striptýz totiž není o vlastní exhibici, ale naopak o velkém boji. Že i přesto všechno, co se mé postavě stalo, si sama sebe váží, je si vědoma své krásy, má se ráda a hlavně se nevzdává.

Potěšila, překvapila nebo naopak rozhodila tě někdy nečekaná reakce z publika během nebo po představení?
Publikum je úžasný, lidé kolikrát vstávají a pláčou. Myslím si, že se v tom někdy sami nacházejí. Já osobně jsem tak nádherné reakce nečekala. Ale jednou jsem měla strach, když jsme hráli pro střední školy. Už jsem si představovala, že terčem výbuchů smíchu těch puberťáků bude právě ta erotická scéna. Ale byla jsem neskutečně překvapená. Když jsem je atakovala pohledem, stydlivě uhýbali a hned po scéně se roztleskali. Bylo to krásný a já věřím, že pochopili, že nešlo jen o striptýz, ale že vnímali samotnou hloubku významu.

Se „Simulanty“ jsi strávila více než 4 roky a na konci března se chystá derniéra. Co ti téměř 4leté účinkování v představení dalo?
Účinkování v Simulante Bande pro mě znamená moc. Kolem představení vznikla skvělá parta kamarádů. Nalezla jsem nové pohyby, o kterých jsem ani nevěděla, že je zvládnu, cítím se pohybově mnohem svobodnější. A nejvíc mě naplňuje to, když slyším, že inscenace dává lidem sílu.

V čem podle tebe spočívá ta síla představení?
Myslím, že velké nebezpečí obecně ve světě je právě v uvažování my a oni. A nemusí jít o handicap, ale o tisíce dalších druhů uměle vytvářených zdí mezi lidmi. My ukazujeme, jak nesmyslný tento přístup je. Zároveň se však snažíme o nadhled a humor, který je právě u těchto témat velmi důležitý. Jsem přesvědčena, že dáváme divákům sílu poprat se se svým životem.

Rozhovor vedla Tereza Mácová