Nemít teď roušku je trochu jako ukázat kotníček. Je to vlastně vzrůšo.

Kristýna Nováková, Karolína Juříková a Monika Krobová jsou trio stojící za kolektivem Overall Office. Overall Office je módní značka, která nevěří v sezónnost. Jejich cílem je tvořit nadčasové kusy s etickým přístupem a lokálně vyráběné. Designérky na počátku koronavirové krize reagovaly na výzvu Prahy 7 a Jana Čižinského a začaly ve svém studiu šít roušky.

Zdá se, že v Česku pomalu odeznívá první vlna epidemie koronaviru. Jakou tu podle vás mají roušky budoucnost?
Kristýna: Mají u nás budoucnost. Všude na východě jsou už normální součást víceméně všech brandů i každodenního života. V Asii si lidé nasadí roušku hned, když jim jen není trochu dobře, je velký smog, nebo jedou vlakem se 150 tisíci lidmi. Vezmou si roušku a neřeší, jestli je nebo není nějaká pandemie. V tomhle směru rouška rozhodně budoucnost má.

Jak epidemie koronaviru ovlivnila přístup lidí v Česku k rouškám?
Karolína: Doteď u nás nebyla tradice nosit roušku, nebyli jsme na to zvyklí. V momentě, kdy přišel koronavirus, tak pro nás rouška začala být nutnost, zdravotní pomůcka. Myslím, že teď, i kdybychom se rozloučili s koronavirem a přicházely už jen běžné chřipkové sezony, tak lidi už budou nosit roušky dál. A nikdo se na tebe kvůli tomu nebude koukat jako na blázna. To byl ten problém před koronou. Například když jsme letěli s bráchou z Asie, tak jsme ještě na pražském letišti měli roušky a lidi na nás koukali blbě. Až teď si uvědomili její význam. Může to být estetika, stejně jako praktický společník.

Rouška nás chrání před nákazou. Ale tematizuje se i z hlediska módy. Myslíte, že kromě své praktické funkce může odrážet také náš styl a osobnost, podobně jako oblečení a doplňky? Reflektovaly jste to už ve své tvorbě?
Karolína: Myslím, že se to dá rozdělit do několika kategorií v závislosti na tom, jaká je aktuální situace. V momentě, kdy začal řádit koronavirus, jsme nechtěly hned začít dělat designové roušky, vytvářet merch a vydělávat na tom.  Na začátku pandemie lidi vůbec nevěděli, kde si roušku koupit, a vydělávat na tomhle strachu nebyla cesta, kterou jsme chtěly volit.
Braly jsme to spíš jako pomoc, službu společnosti, aktivitu, kterou můžeme nabídnout. Ale časem se to samozřejmě proměňuje. Koronavirus možná bude, nebo možná zmizí, ale chřipky zůstanou. V budoucnu, až pomine strach a rouška se stane součástí každodenního života, zařadíme ji třeba do našich produktů a uděláme nějakou fakt hezkou. Samozřejmě málo lidí chce přes obličej nosit kus hadru. Nicméně v tuhle chvíli ještě nevydáme Overall Office roušku, ještě je brzo. Ještě musíme počkat, až rouška nebude nutností, ale bude to na tvé dobré vůli, že si ji chceš koupit a chceš, aby byla pěkná. Ale samozřejmě jsou české značky, které mají jinou strategii. Už roušky zařadily do výroby. Často to dělají tak, že si koupíš roušku za vyšší cenu a část z toho jde na charitu a část jde na produkci a přežití toho konkrétního studia. Zajímavé bude sledovat, jaký bude vývoj materiálů. Jestli budeme mít za čas všichni po ruce nanovlákna z Liberce (výzkumem nanovláken se dlouhodobě zabývá Technická univerzita v Liberci, pozn. red.), tak se teoreticky může stát českým standardem, že se začnou vyrábět ve větším textilní roušky automaticky s filtrem z nanovlákna.

Myslíte tedy, že se z roušky stane běžná součást módního průmyslu?
Kristýna: Já myslím, že se do toho bodu dostaneme. Do momentu, kde je Asie. Fungují tam i mladé brandy, které dělají jenom roušky, například tak, že je recyklují z bot. Takovým příkladem je designer Zhijun Wang. Rouška je tam totální fashion a je to úplně v pořádku - zkrátka další módní doplněk. Máš čepici s kšiltem, aby ti nesvítilo do očí, a máš roušku přes nos, abys nedýchala výpary.

Je to pro nás nová situace. Člověk na ulici pozoruje lidi, kdo má jakou roušku, a přemýšlí o tom, jestli si ji ušil, jak ji ušil, kde ji dostal, jestli do toho investoval svoji energii, nebo ne. Všímáte si vzhledu roušky a nutí vás to k přemýšlení o tom člověku. Vnímáte to také tak?
Karolína: To vůbec. My nejsme tím oborem tak zdeformované. Já osobně, ani Kristýna lidi vůbec nesoudíme podle toho, co mají na sobě nebo jak to nosí.

Nevnímám to jako souzení. Spíš pozorování...
Karolína: Já už tohle mám úplně vypnutý. Stejně jako psycholog ti nedělá psychologický rozbor, když s tebou mluví na pivu.

Jak tedy podle vás lidé v Česku k rouškám přistupují? Vnímají je i z toho estetického hlediska?
Kristýna: Já si myslím, že to vyplývá z takové české povahy: lidé jsou praktičtí a vnímají roušku jako dočasnou věc. I když samozřejmě třeba mladý lidi na Praze 7 to řeší jako fashion. Tam vidíš člověka, který má už kompletní outfit a řeší k němu proto i roušku.

Karolína: Každý se k tomu asi staví podle svých možností a priorit. To je asi ta odpověď. Podívej se třeba na Slovensko na Zuzanu Čaputovou. Je to státní ikona a má to samozřejmě vyřešené krásně. Nosí roušku šitou na míru, je to pro ni elegantní doplněk.

Ovlivnilo tohle období směřování vašich kolekcí? Bude na něj nová kolekce nějak reagovat? Nebo vám naopak epidemie a šití roušek vzaly čas na vymýšlení nových věcí?
Karolína: Ten zásah pro nás nebyl zas až tak dramatický. Ale donutilo nás to zaměřovat se víc na 100% udržitelnost. Být v tom ještě důslednější než před tím. V kontextu ekonomických krizí, v kontextu společenské odpovědnosti se náš obor bude v ideálním případě víc a víc zaměřovat na 100% udržitelnost. A dává to smysl. Nezasáhlo nás to ale tolik taky z toho důvodu, že jsme už od začátku založení studia postavily koncept a směřování hodně nezávisle. Nejsme závislé na fashion weeku, ani na podobných akcích. Nemáme žádné velké výpadky. Nicméně i tak nás to samozřejmě nějak zasáhlo všechny.

Kristýna: Já myslím, že nás to nezasáhlo stran inspirace, ale mentálně. Nastavily jsme si, že osekáme věci, které nechceme dělat, a tak jsme si to minimalizovaly na to nejlepší, co z toho chceme dostat. Uvědomíš si svůj čas a jeho hodnotu.

Karolína: Malinko jsme oprášily priority, protože ekonomická krize visí ve vzduchu a samozřejmě v momentě, kdy jsou světové krize, lidi nechtějí nebo nedbají tolik na estetické věci a samozřejmě nechtějí ani tolik utrácet. Takže marnivá móda jde stranou, což dává smysl. Budeš kupovat jenom věci, které budeš fakt potřebovat a dlouho ti vydrží. Tahle situace nám potvrdila, že jsme vykročily dobře. Od začátku jsme se řídily tím, jak jsme to cítily. Teď se nám vyplácí, že máme produkty, které jsou udržitelné, lokální, ekologicky zodpovědné.
A co nám vzalo čas? No, skoro tři týdny v kuse jsme šily roušky. Ale ta solidarita, která se rozprostřela kolem nás, byla fakt motivující a možná díky tomu jsme nepropadaly do žádné velké depky nebo jsme nevyply studio. Možná proto jsme i za karantény každý den chodily do studia a byly jsme tam i déle, než bychom třeba byly za normálního stavu. To bylo hezký. A bylo hodně lidí, kteří nám pomáhali dobrovolně.

Pomáhali vám šít?
Karolína: Ne, ale vytvořily se takové skoro až neziskové společnosti a organizace, sítě, dvě buňky, které se staraly o shánění materiálu nebo rozvoz roušek. Spojili se lidi, kteří šili, produkční, lidi, kteří mohli půjčit auta. Vytvořila se taková vnitřní infrastruktura a šlapalo to fakt skvěle.

Kolik bylo celkově zapojených lidí?
Karolína: Je iniciativa, která se jmenuje Umění pomáhat. Během toho udělali i web, takže se můžeme podívat, kolik jich je tam teď aktuálně, ale 50 jich bylo určitě a pak byla ještě druhá skupina, kterou organizovala Daniela Pilná, produkční, v její skupině bylo taky asi 50 lidí. Každý měl jinou pozici. Bylo opravdu potřeba se takhle zaktivizovat. Nám se první den stalo, že jsme vydávaly roušky z okna a najednou to bylo neudržitelné. To nebyl dobrý nápad.  Bylo to těžké stran samotné organizace vydávání roušek. Přicházelo více a více lidí, současně jsme byly zahrnuté zprávami na všech sociálních sítích, které jsme nestíhaly zpracovávat. Nicméně jsme za toto období ušily zhruba 2000 roušek.

Zmiňovaly jste, že jste oprášily základní hodnoty, priority. Můžete to ještě upřesnit? Jaké jsou vaše pilíře?
Kristýna: Máme tendenci myslet spíš široce. Baví nás hodně široký záběr produktů. Řekly jsme si ale, že se na tom nemůžeme úplně odšťavit. Je dobrý se zaměřit úžeji na nějaké konkrétnější produkty a dělat si to příjemnější.

Karolína: Vyvíjely jsme na sebe moc tlaku a teď jsme se to naučily zjednodušit. Ale ještě úplně na začátek k těm hodnotám -  to, co jsme my řešily, i v průběhu studia na Umprum, byl fakt, že když studuješ módní design, tak se musíš pořád konfrontovat s tím, co vlastně ten obor znamená. Co vlastně znamená, že jsi módní návrhářka. Ono to zní hrozně idylicky, jako z časopisu. Ale takový ten mamon módy a kolekce typu Donatello Versaci, to je takový devadesátkový princip.

Tenhle model práce už z řady důvodů není vůbec aplikovatelný na 21. století. Mezi těmi důvody je i ekonomická udržitelnost. Když nemáš velkého sponzora, tak to takhle nemůže fungovat. Naše studio musí fungovat na jiném principu. Děláme produkt od produktu, neděláme velké kolekce, nechodíme na fashion weeky a budujeme si svoji vnitřní komunitu lidí, které máme rády a pro které to vlastně děláme, a pak se otevírají dveře dál k dalším spřízněncům. Třeba to nám pomohlo k tomu, že jsme měly možnost prodávat v super cool butiku v New Yorku. Mně osobně situace s rouškami pomohla k uvědomění, že mě baví i ta charitativní stránka. Pomáhat tím, že něco umíš a můžeš to nabídnout. Takže až budeme větší studio, tenhle princip do něj zaintegrujeme. Máme obrovskou svobodu a můžeme být vděčné.

Jak se vepsalo období karantény do vaší práce? Máte nějaké nové motivy možná i z osobního života, které se odrazí na vašich dalších projektech?
Kristýna: Napadlo mě, že by návrháři měli zařadit do kolekcí leisurewear. Všichni tráví víc času doma a chtějí být i tam pěkný. Máš mít i pohodlný a hezký domácí oblečení. Řekla bych, že teď bude všechno teplákový a úpletový.

Karolína: A vydrží ti to dlouho. Při světových krizích podle všeho chtějí nosit lidi víc pleteninu. Stalo se to i po válce, byl to tehdy vlastně nový materiál - úplet. I při ekonomických krizích se kupují víc úplety. Jde to ruku v ruce s tím, že jsi víc doma a pletenina je pohodlná. Nejsi v tom škrobená, neštípe tě to. Chceš být v bezpečí. A druhá predikce je, že se budou nosit těžké boty, protože budeš chtít být uzemněná. Velký těžký boty vstoupí do módy. Je to takový postpsychologický efekt. Lidi budou chtít víc nosit třeba kanady.  

Uzemněná v jakém smyslu?
Karolína: Cítíš, že nelítáš ve vzduchu hlavou i tělem. Má to co dočinění s pocitem bezpečí, ukotvenosti. Jsi spojená s tím, v čem jdeš a je to v pořádku. To jsou predikce, který říká Lidewij Edelkoort, to je trendsetterka nejen pro módní sektor. Je to taková stará dáma, která má obrovský talent na predikování budoucích věcí.

Jak vás osobně ovlivnilo nošení roušek v sociálním kontaktu na ulici?
Kristýna: Štve mě, že když mě někdo pustí na přechodu, tak se na něj nemůžu usmát. Nemůžeš komunikovat s lidmi. Vyčíst z očí úsměv během dvou vteřin nejde. Mám s tím docela problém, obtěžuje mě to, proto jezdím jenom na kole nebo na motorce, abych nemusela mít roušku.

Karolína: Já to nevidím tak negativně. Přijde mi vtipný, že se česká společnost takhle proměnila. Je to věc, na kterou budeme ještě vzpomínat. Asi bych měla jiný názor, kdyby to trvalo tři roky. Dva měsíce jsou zatím v pohodě. Ale s tou mimikou je to pravda. Sociální interakce jsou trochu složitější. Sranda je, když potkáš někoho na ulici, a nevíš, jestli je to opravdu on. Mám už kvůli tomu za sebou spoustu zábavných situací.

Kristýna: Kamarád mi říkal, že začal běhat, protože mu to přestalo vadit. Zjistil, že se jen styděl, že ho lidi vidí, a teď když má zakrytý obličej, tak je safe, a začal běhat každý den.

Karolína: První den, kdy jsme začali nosit roušky, jsem si všimla, že lidi jakoby ztratili i ostatní smysly. Jela jsem na kole a hrozně lidí mi skočilo pod kola, bylo to až divný. Jako by ti to něco sebralo, jako bys zapomněla trochu poslouchat a přemýšlet u toho.

Kristýna: Máš omezené periferní vidění.

Zaujalo mě v kontaktu s novými lidmi, jak je těžké podle očí odhadnout člověka, napojit se na jeho osobnost, odhadnout jak vypadá.
Karolína: Máš na druhou stranu prostor pro fantazii, můžeš si toho člověka dovymyslet. Ale uvědomila jsem si vtipnou věc: Doteď se všichni potkávali v rouškách, ale pak jdeš do kolektivu, kde lidi ty roušky nemají, a tam mám takový pocit, jakože “ukážeš kotníček”, že je to najednou osobnější, intimnější, je to vlastně trošku vzrůšo být najednou bez roušky mezi lidmi. Má to zas jiný vibe.

Zu Trachtová


Zpět