Rozhovor s kapelou Kalle

Táborskou kapelu Kalle tvoří zpěvačka Veronika Buriánková a kytarista David Zeman. Tato křehká slowcore dvojice měla vystoupit na květnových narozeninách magazínu Full Moon, které se díky koronavirové krizi uskuteční v Arše v náhradním termínu na podzim. S Davidem a Veronikou jsme se bavili o hraní bez diváků, skládání v obýváku a prorůstání tvorby manželstvím.

V březnu vám vyšla nová deska. Nechybí vám o to víc zrušené koncerty, na kterých měla v premiéře zaznít před publikem?
David: Je to nepříjemná situace. Křest a s ním spojené turné je takové vyvrcholení několikaměsíční práce spojené s deskou. Každopádně to lze brát i z té druhé stránky, a to, že obvykle jde vydání desky a křest v celkem rychlém sledu a mnoho lidí si nahrávku ani nestačí poslechnout. Ta opatření teď výrazně snížily tohle tempo. Takže se pořád těším, až ke křtu dojde, což bude nakonec pravděpodobně v červnu v Táboře. Nejspíš s omezenou kapacitou 100 návštěvníků, ale to je v tuhle chvíli oproti všemu ostatnímu maličkost.
 
V rámci Karanténa session Rádia Wave jste před několika dny vysílali živý stream z Vaší chalupy. Jak se vám hrálo „bez diváků“?
Veronika: Hrálo se nám kupodivu dobře. Při koncertech je pro mě kontakt s diváky zásadní, ale je fakt, že Karanténa session jsem vnímala zároveň trochu jako veřejnou zkoušku – tím, že jsme vysílali z chalupy a měli rozestavený nástroje tam, kde běžně zkoušíme. Takže jsem si to užili a na závěr večera se i rozněžnili nad krásnými reakcemi od posluchačů.
David: Po dvou měsících hudebního prázdna jsme měli zase konečně nějakej krátkodobej cíl. Něco, k čemu jsme pár dní před tím směřovali zkoušením a z čeho jsme pak měli zase nějaký potěšení. Na místě to bylo sice bez diváků, ale věděli jsme, že nás může sledovat poměrně hodně lidí, takže ten vnitřní pocit byl podobnej jako při klasickým koncertu, kdy já stejně příliš nenavazuju oční kontakt s publikem, protože obvykle musím sledovat, co se mi děje přímo pod nohama na pedalboardu.

Co pro vás byla největší výzva?
V: Hrát, aniž bychom věděli, že všechno funguje, jak má.
D: Přesně – technický záležitosti streamu pro nás byly novinkou, takže asi to.

Nese v sobě pro vás současná doba a sociální izolace během pandemie nějakou inspiraci?
V: Nejsem z těch, který by si tuhle izolaci nějak užívali. Její hlavní výhodu jsem viděla v tom, že si příroda snad alespoň na chvíli trochu oddechla od té lidské mašinerie. Ale z pohledu inspirace na mě tahle doba má až trošku hibernační účinek.
D: Ani pro mě není izolace příliš inspirativní. Člověk cítí takové sevření ze situace a podvědomě nechce, aby se to promítalo do písniček, protože už tak je toho kolem až příliš. I taková epidemie jednou pomine a byla by škoda, aby po ní zůstala nakažená i hudba.

Tvořit doma pro Vás není cizí, vaše kazetová debutová deska Live from the Room vznikla ve vašem obýváku. V čem vidíte výhody práce, skládání a nahrávání, v domácím prostředí?
V: Domácí skládání a nahrávání je takovým přirozeným důsledkem toho, že jsme partneři – už dlouho spolu žijeme. Mě osobně se zároveň doma nahrává dobře kvůli tomu, že se můžu úplně uvolnit i soustředit. Vyhovuje mi i fakt, že když náhodou není zrovna vhodná chvíle, není důvod to nějak tlačit. Nástroje máme doma stále po ruce, takže když to oba v daný moment cítíme, songy vznikají nenásilně, a přijde mi, že v nich je potom i to správný kouzlo.
D: Doma jsme nahrávali vlastně všechny tři desky a ty první dvě byly vyloženě v našem obýváku. Myslím, že je to i výrazový prostředek. Nechtěli jsme, aby nahrávky zněly odcizeně nebo sterilně. Takže jsme místo studia zvolili místo, kde žijeme.

Definuje Váš osobní prostor nějakým způsobem váš zvuk?
D: Prostor člověka ovlivňuje poměrně zásadně. Ale řekl bych, že především v té tvůrčí činnosti, což je podle mě svým způsobem víc skládání než nahrávání. Pokud skládáme u nás doma, tak nehrajeme tak nahlas, abychom příliš nerušili sousedy. Naopak ve zkušebně nemáme skoro žádné hlukové omezení, a tak vznikají skladby s trochu jiným napětím. Možná víc zaměřené na zvuk než na melodii.

Vaše tvorba se prolíná s osobním životem, jak funguje combo manželství a kapela? Máte nějaká pravidla? Hádáte se? Jak řešíte ponorku? Nenarážíte někdy na pocity příliš těsné nebo osamělé práce?
D: Když jsem si před lety četl rozhovor s americkou kapelou Low, kteří to mají stejně, tak tam říkali něco ve smyslu, že někdy hudba podrží manželství a někdy manželství kapelu. My spolu teda nejsme tak dlouho jako Low, a tak bych to jenom upravil na to, že někdy hudba obohacuje manželství a někdy zase naopak.
V: <3

V rozhovoru pro Wave jsi zmínil paralelu mezi nahráváním na pás a analogovou fotografií. Mohl bys to prosím trochu rozvést?
D: V digitálním světě jsou bezbřehý možnosti a nejsem si úplně jistý, jestli je to ku prospěchu tvořivosti. Naopak v analogovém světě se člověk pohybuje v určitých mantinelech, který mu dávají větší možnost soustředit se na kreativitu přesně v ten moment, kdy se děje. Ten příměr s fotkou jsem použil především pro snazší pochopení nahrávání analogově na pás, protože stále snad každý má zkušenost s focením na film. Je to celé trochu obtížnější, výsledek nejistý, ale pokud se povede, tak si ho člověk váží víc. Navíc to vnáší do nahrávání větší aspekt improvizace, protože mnohdy vznikne něco, co člověk nezamýšlel a musí s tím pracovat. A to většinou oddaluje nějaký tvůrčí vyčerpání.

Jako uvaděč jsi, Davide, pracoval několik let v Arše. Když se zpětně podíváš na to, co jsi zde prožil, jsou nějaké zážitky, představení nebo koncerty, na které vzpomínáš?
D: Bylo to vlastně několik let během mých studií na VŠ, takže to byly zábavný roky a bylo super mít blízko ke kultuře, která se v Arše odehrává. Tím, že koncerty v Arše mívají skvělej zvuk, tak to dost umocňuje zážitek. Z hudby ve mě utkvěly koncerty Meredith Monk nebo Soap&Skin. A z divadla třeba zábavnej Pérák.
 
S Kalle jste měli v Arše také zahrát v rámci desátých narozenin Full Moonu. Jaké to je vracet se do Archy v roli interpreta?
D: Je to obří klub s velikým zázemím, vlastně jeden z největších klubů, ve kterém jsme hráli. To samo o sobě má váhu a člověk cítí asi větší zodpovědnost. Dosud jsme v Arše ale hráli dvakrát vyloženě v roli supportu, a to před Tata Bojs a The Antagonists Jana Muchowa, což je velký rozdíl oproti tomu, když jsme rovnocennou součástí lineupu. Moc se na to těšíme.

Jak vypadají Vaše další plány pro letošní rok?
V: Situace nás donutila většinu koncertů odložit. Takže pokud se vše uklidní, letošní podzim by mohl být vážně koncertě výživný. Zároveň jsme před pár týdny začali dělat na nové desce, kterou bychom snad ještě letos mohli dát do kupy a nahrát.

Pavlína Svatoňová


Zpět