„Zákulisí divadla mě vždy bavilo“, říká Chelsea Wolfe. Přečtěte si celý rozhovor.

Dlouhé černé vlasy, tmavé šaty a výrazný temný make-up. Za makabrózní vizáží Chelsea Wolfe se ale skrývá víc, než se na první pohled může zdát. Americká zpěvačka a kytaristka měla vystoupit v březnu v Arše. I její tour však zasáhla pandemie a koncert byl zrušen. S Chelsea Vám i přesto přinášíme rozhovor o divadelním zákulisí, lásce ke kostýmům a snech, které prostupují do všedních dní a jejích písní.

Váš pražský koncert, ale i několik dalších zastávek na vašem turné se odehrává v divadelních prostorech. Zajímalo by mě, jakou roli má divadlo ve vašem životě?
CW: Díky. Je to zvláštní, moje poslední zaměstnání před tím, než jsem se naplno ponořila do hudby, bylo právě v divadle. Dělala jsem hlavně pokladní a uvaděčku, nic oslnivého, ale vždycky mě hrozně bavila ta zákulisní stránka tvorby představení. Někdy jsem tajně chodila do podkroví, kde byl fundus, obrovský prostor plný nejrůznějších kostýmů – od historických po sci-fi nebo pohádkové postavy – a kochala se jimi. Líbí se mi představa, že se člověk do kostýmu a make-upu obléká jako do brnění, ve kterém potom jde na pódium vyprávět příběh, jako když se z Davida Bowieho stával Ziggy Stardust nebo když se Marilyn Manson proměnil z podivínského deathmetalového kluka z Floridy v úchvatného glamrockového exota. Já patřím mezi lidi, kteří jsou buď úplně neviditelní, nebo totálně vyparádění. Miluju transformační aspekt divadla a to, jak se v tom prostoru dá vytvořit nový svět.


Kladete velký důraz na vizuální složku, a to je něco, co se v divadle často využívá k podtržení narativu nebo přidávání dalších vrstev sdělení. Jak pracujete s vizuální stránkou během tvůrčího procesu vy?
CW: I v hudbě mám ráda tu „filmovou“ rovinu. Když skládám hudbu nebo nahrávám zpěvy, zavírám oči a promítají se mi různé tvary, vize, pohyb. Byla jsem tiché, společensky neobratné dítě, a tak jsem žila hodně uvnitř sebe. Měla jsem ohromnou představivost, kterou teď používám ke psaní písní a skrze ně ji dostávám ven. Mám omezený rozpočet a zdroje, takže to není vždycky přesně tak, jak bych si představovala, ale s tím, co mám, pracuju jak nejlíp umím, a někdy se to všechno podaří úplně magicky propojit.


Kvůli vašemu výraznému zjevu si vás lidé, kteří vaši tvorbu neznají, snadno zaškatulkují jako metalovou nebo goth umělkyni. Uráží vás takové vnímání, nebo vás to naopak těší?
CW: Moje vizáž není nijak extrémní, ale je to prostě mojí součástí, moje inspirace a zájmy se v tom projevují, ať chci, nebo ne. Mám na mysli to, že třeba někdy s přáteli jen tak něco nafotím, a moje manažerka se mě pak ptá, jak to jde – mně to všechno připadá úplně normální, jednoduché, ale když se na ty fotky dívá ona, vidí, že jsem na hřbitově a v hodně temném make-upu a vypadám totálně goticky, haha!


Vaše hudba každopádně oslovuje rockové i metalové fanoušky. O heavy metalové komunitě se často říká, že je to dost maskulinní až šovinistické prostředí, a to už od svého počátku. Nicméně se zdá, že to se v posledních letech mění. Vnímáte v tomhle – coby žena s kytarou a temnými riffy – nějaký posun?
CW: Ke mně osobně byl metalový svět vždycky vstřícný, to začalo už tím, že jsem mohla vystupovat na festivalu Roadburn velmi brzy, po pouhých pár letech koncertování. V těch raných dobách jsem se cítila hodně androgynně a tak jsem se taky nejčastěji projevovala navenek. To mě možná před oním šovinismem zčásti ochránilo. Ale ano, obecně cítím, že se hudební svět víc a víc otevírá a dovoluje ženám a nebinárním lidem zazářit.


Fenomén rockových hvězd zřejmě odeznívá. Jakou novou pozici by měli hudebníci zaujmout vůči svým fanouškům a širší veřejnosti?
CW: Tohle je velká otázka a nejsem si jistá, jestli jsem ten správný člověk, který by ji měl zodpovědět. Já osobně se snažím co nejvíc oddělovat soukromý život od hudby, ale mnoho dalších umělců to má jinak, nevadí jim sdílet se svým publikem všechno. Takže bych řekla, že úloha umělce je prostě být sám sebou. Pokud je člověk spíš extrovert a na sociálních sítích se cítí dobře, skvělé – jsem si jistá, že fanoušci to hrozně ocení! Ale když jste spíš introvert jako já, myslím, že je úplně v pořádku, aby všechna pozornost zůstávala upřená na samotnou tvorbu. Jsou dny, kdy mám chuť sdílet víc, a často si po koncertě povídám s fanoušky, ale nějak víc komunikovat přes sociální sítě mi prostě není vlastní.


Řekla jste o sobě, že se už dlouho potýkáte se spánkovou paralýzou. Poruchy spánku dnes někdy postihují i malé děti. Vy jste se s ní po svém vypořádala na svém albu Abyss. Jak může hudba pomoct tyhle problémy překonat nebo aspoň zmírnit?
CW: Zpětně vidím, že moje problémy se spánkovou paralýzou a nespavostí od počátku s mojí hudební tvorbou úzce souvisely; napojení na ten prostor mezi světy se vkrádá i do mých dnů, do mojí duše a do mého umění. Ale ano, rozhodně je pravda, že na albu Abyss jsem se poruchám spánku postavila čelem a vědoměji jsem je použila jako zdroj inspirace. Jedna z hlavních funkcí hudby a umění je pomoct nám nahlédnout naše problémy novým způsobem, ať už jsou to širší společenské problémy, nebo něco zdánlivě nepodstatného, jako neschopnost pořádně spát. A to porozumění pak může člověku pomoct se ve světě lépe vyznat. Vím, že pro mě bylo psaní písní vždycky léčivé, a slyšet tu správnou píseň může také léčit.


Řada umělců, se kterými jsem dělal rozhovory, se shoduje, že koncertování po světě jim dává pocit jednoty, smysl pro sociální cítění, nebo jakési vzájemné propojení. Co jste se na turné při hraní po celém světě naučila vy?
CW: Když cestujete nebo jezdíte na turné, po čase pochopíte, že každé město má krásné a ošklivé části, a že v každém městě žijí úžasní i příšerní lidé. Poznala jsem stejná města z mnoha různých stránek a zamilovala si je, nebo je naopak začala nesnášet, podle toho, jaký ten konkrétní zážitek zrovna byl. Zároveň ale vím, že i ta láska nebo nenávist je jenom dočasná věc, která je závislá na úhlu pohledu. Snažím se ale vždycky hledat pozitiva, a na některá místa se ráda vracím prostě proto, že jsem tam získala báječné přátele.

Rozhovor vedl Jiří Popelka


Zpět