Virtuální Vykladači světa

Pár dnů poté, co otevřeli výstavu Vykladači světa ve Ville Pellé, jí zase museli zavřít kvůli karanténě. Výtvarníci Jiří Franta a David Böhm, kteří tvoří uměleckou dvojici od roku 2006 a jsou též finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého z let 2009, 2010 a 2012, vymysleli způsob, jak výstavu navštívit. Série 40 sítotisků obsahuje VR brýle, které fungují jako vstupenka na výstavu, kterou nyní jinak neuvidíte. Náš rozhovor proběhl na dálku, za průběžného přikyvování Jirky odpovídal hlavně David.

Co teď právě děláte?
Víc práce v ateliéru, méně mailů a zbytečných schůzek, yes!

V souvislosti s vaší momentálně zavřenou výstavou Vykladači světa jste oslovili diváky s výzvou Buď a nebo / Síto nebo VR. Jaké jsou reakce?
Nějaký ohlas to má a několik brýlí/sítotisků už jsme předali. Ale je to krok do neznáma, protože to, jak se odehrává a jak funguje to video, se nedá popsat nebo zprostředkovat jinak.  Je to zajíc v pytli, takže je to hlavně pro odvážné. Nechtěli jsme jen vytvořit virtuální prohlídku té výstavy, ale chtěli jsme vytvořit i dílo, které si ty lidi můžou nechat. Vznikl tak sítotisk na kartonu, kde jsou vyseknuté brýle. Ty jdou z toho kartonu poskládat a spolu s chytrým telefonem se dostanete na deset minut do výstavy, kde navíc probíhají naše čtyři drobné performance proměny výstavy.
Člověk se tedy musí rozhodnout, jestli si nechá ten sítotisk, nebo se podívá na výstavu. To rozhodnutí, co chce vlastně vidět, je součástí té věci.

Šlo vám i o výzvu k podpoře?
Nešlo nám primárně o získání prostředků na pokrytí nákladů za výstavu. Jsou lidi, kteří opravdu potřebují podpořit. Ale chtěli jsme přetavit tu situaci v nějaké dílo, které by jindy nemohlo vzniknout. Nakonec ale může fungovat klidně i s odstupem, když si třeba někdo ty brýle poskládá třeba za rok a prohlédne si výstavu, bude to jako časová kapsa a octne se na výstavě, která už dávno neexistuje. Teď se ale může skrz ty brýle dostat na místo, které jinak není možné navštívit.

V popisu k výstavě stojí, že přímočaře pojmenováváte znepokojivou současnost. O čem je vaše výstava a získává nyní v době pandemie ještě jiné významy?
Název výstavy „Vykladači světa“ je třeba brát s rezervou. Chtěli jsme vytvořit výstavou jedno abstraktní dílo, které je složené z mnoha konkrétních děl. Dosáhnout efektu, jako když najednou mluví hodně lidí – slyšíš jen ten zvuk a ne, co kdo říká. Instalaci jsme pojali jako prostorovou nástěnku. Podobnou, jako si dělají detektivové na začátku případu, kdy shromažďují všechna možná vodítka. Chtěli jsme prostor galerie úplně zahltit, aby návštěvník mohl jen těžko vstřebat všechny podněty. Pomocí mnoha konkrétních děl, většinou kreseb, vytvořit jedno abstraktní dílo. Navíc se měla výstava každý týden proměňovat. Oslovili jsme asi 18 umělců a chtěli jejich díla postupně do výstavy přidávat nebo vyměňovat za naše.

Nese v sobě pro Vás izolace i nějakou inspiraci?
Nejsem si jistý, jestli nějakou přímou. Spíš to vnímáme podobně, jako když jsme byli někde na residenci. „Koronaresidence“ u sebe doma.

Změní tahle zkušenost Váš způsob vystavování? Nebo úvahy o tom, jak převádět Vaši tvorbu do digitálního prostředí?
Změní to naši zkušenost tak jako tak. To, že jsme to teď částečně přesunuli do „virtuálna“, považujeme ale jen za dočasné řešení. Fyzická zkušenost s prostorem, materiály a hmotou je pořád nenahraditelná. Chceme dál dělat výstavy, které způsobí nepřenosný zážitek a vyžadují skutečnou přítomnost diváka v expozici. Myslím, že to je něco, co se touhle karanténní zkušeností posílí. Ukazuje se, kolik toho lze realizovat distančně, ale pak taky to, co znamená fyzická tělesná přítomnost v nějakém prostoru. Musí to být opodstatněné.

Oba jste se před lety sešli jako uvaděči v Arše. Vzpomenete si na nějaké představení/koncert, který vám utkvěl? Ovlivnilo scénické umění, nebo performance váš přístup k tvorbě?
My jsme se znali už předtím. V Arše probíhalo hodně koncertů a my jsme spíš zaměřený na hudbu než divadlo, ale pár zahraničních představení si pamatujeme. I když na názvy si už asi nevzpomeneme. Ale třeba Ultima vez... A potkali jsme tam řadu skvělých a zajímavých lidí i mezi uvaděči nebo v divadle jako takovém – Ditu Jahodovou, Hanku Buddeus, Hedviku Hlaváčkovou, duo SKUTR, tebe ;) a spousty dalších.
Ale uvědomujeme si, že ačkoli s divadlem jako takovým nepracujeme, tak k popisu toho, co děláme, používáme často právě divadelní terminologii. Kulisovost, pohled i z druhé strany než z hlediště, odkrýt ty principy… Nebo jako režiséři vytváříme nějaké situace a necháme pak náhodu, aby vytvářela něco, co se nedá vymyslet, a my pak jen číháme na okamžik, kdy to ukončit a nechat být.

Jak funguje Vaše spolupráce – dělba práce, tvůrčí partnerství? Hádáte se?
Nehádáme se skoro vůbec. Práci si rozdělujeme podle toho, co kdo stíhá nebo co kdo umí lépe. Platí, že na všem, co jde ven jako dílo obou, se musíme oba shodnout. Ale nemáme žádná pravidla. Vyhovuje nám ta svoboda a propustnost, že klidně můžeme dělat cokoli sami za sebe a s tím druhým to "jen" konzultovat. Často se to pak stejně dostane do nějaké společné instalace, takže je to nakonec jedno. Na té spolupráci je dobrý třeba i to, že se ty individuální ega rozpouštějí, to je často celkem osvobozující pocit.

Jak vypadají Vaše další plány pro letošní rok?
Jednu výstavu jsme měli na konci loňského roku v galerii Nevan Contempo, teď probíhá další ve Ville Pellé, která se snad ještě otevře. Máme ještě nějaké další termíny výstav. Ale tu intenzitu práce v ateliéru, kterou jsme teď s karanténou nastartovali, tu bychom si rádi uchovali i za cenu odmítání nějakých projektů, které nám pak to soustředění rozmělňují. Takže jsme sami zvědaví, kam se dostaneme.

Rozhovor vedla Pavlína Svatoňová

https://www.bohmfranta.net/


Zpět