Rozhovor s Bo Ningen

Na světě je řada kapel a interpretů, o kterých není slyšet, i když by mělo. Jednu z takových kapel jsme vám v společně s Full Moon magazínem chtěli v Divadle Archa představit v květnu. Na oslavu svých deseti let si hudební periodikum pozvalo japonskou čtveřici Bo Ningen, která se usídlila v Londýně a kterou publicisté charakterizují jako noise rock či alternativní rock. Žánrové škatulkování je ale něco, co Bo Ningen tak nějak dráždí. Proč? Nejen to nám v rozhovoru vysvětloval kytarista kapely Kohhei Matsuda.

Na úvod vám chci poděkovat, že jste si v téhle nevlídné době udělali čas na naše otázky. Vaše plánované vystoupení v pražském Divadle Archa má nejméně dva zajímavé aspekty. První z nich je, že se bude konat v divadle. Jaký máte k tomuto uměleckému odvětví vztah?
Nijak zvláštní. Tím chci říct, že nevidím důvod hudbu a divadlo nějak oddělovat. V jistém smyslu se divadlo vyvinulo z hudby. V jiném smyslu je to naopak. Hudba člověka nutí se hýbat, a tak je fyzický pohyb nevyhnutelně součástí našich koncertů. Někdy lidé říkají, že je to až divadelní.

Když přemýšlíte o svých živých vystoupeních, myslíte u toho na „divadlo“?
Ano, přinejmenším v tom, že živá představení pracují s hudbou, světly a pohybem. Je opravdu velmi těžké být zcela nedivadelní. Možná by to mohl být zajímavý podnět.
Každá scéna, kde vystupujeme, má svou vlastní historii, duši a ducha. Snažíme se je vnímat a ve vystoupení to reflektovat.

Druhá zvláštnost vašeho pražského koncertu je to, že se bude konat u příležitosti desátého výročí vzniku českého hudebního časopisu Full Moon. Jak se podle vás v čase proměňoval vztah mezi kapelou a hudebními médii?
Když nastal boom internetu a roztrhl se pytel s blogery, úplně ze všech se přes noc stali kritici, v tomhle případě hudební, kteří často neuměli vůbec psát, postrádali objektivitu atd. Dnes se všechno odehrává na sociálních sítích a situace je ještě horší. Po těch blogerech se mi stýská.
Takže je velmi cenné, když funguje nějaké skutečné médium, třeba časopis, který o hudbě píše profesionálně a s hrdostí. Blahopřejeme časopisu Full Moon k deseti letům existence!

Už v minulosti jste v několika rozhovorech ukázali, že běžné kategorie hudebních žánrů možná nejsou nejlepší způsob, jak vaši hudbu popsat. Myslíte si, že obecně není potřeba umění jakkoli kategorizovat?
Člověk musí být velmi opatrný, ale myslím si, že někdy jsou kategorie užitečné. Například můžou posluchačům dát přibližnou představu, co je asi tvorba konkrétního umělce zač. Je to něco jako vstupní brána. Nebo můžou člověku nabídnout rámec, když sám něco tvoří. Kategorie jsou jako žebřík.
Anebo můžou omezovat představivost. Jako vězení.
Žánry jsou historické dědictví. Musíme je do jisté míry respektovat. A dívat se na ně objektivně, kriticky a adaptovat je pro budoucnost.

Souhlasíte s názorem, že každý interpret či performer by se měl snažit být sám o sobě jedinečným žánrem?
Ano i ne.
Samozřejmě je potřeba být inovativní a originální. Na druhou stranu, pokud ignorujete všechno, co přišlo před vámi, celou historii, nebo o tom jednoduše nic nevíte, z té snahy o vytvoření vlastního žánru by snadno mohlo být jenom prázdné požitkářství.
Tím chci říct, že umělci by se o to neměli ani tak snažit, ale spíš se prostě vlastním žánrem přirozeně stát.

Vaše klipy, fotky, přebaly alb atd. vždycky vypadají, že jsou opravdu pečlivě vypracované a s promyšlenou uměleckou vizí, někdo by mohl říct, že je to „umčo“. Naštvalo by vás to? Nebo potěšilo? Nebo byste se sami popsali ještě jinak?
Vizuální stránka je jednou z cest, jak komunikovat estetiku hudby. Zajímalo by mě, jestli něčí klipy, fotky, výtvarná stránka jejich desek atd. nejsou pečlivě umělecky promyšlené? Každý muzikant to promýšlí. Je to vizuální manifest té hudby. Je to její kontrapunkt. A je to i hudba sama. Někteří lidé, když si připadají méněcenní, protože něčemu nerozumí, často používají slova jako „umčo“. Prostě se nesnaží opravdu vidět, co za tím je. Snažte se trochu víc.

Jste londýnská kapela, přitom všichni pocházíte z Japonska. Jak se tenhle mezinárodní kontext promítá do vašeho tvůrčího procesu?
Já, Kohhei Matsuda, jsem se tedy zrovna přestěhoval do Amsterdamu, ale ano – život v cizí zemi naši tvorbu ovlivňuje. Ovlivňuje to úplně všechno. Jíme jiné jídlo, mluvíme jiným jazykem, vidíme kolem sebe jiné věci, dýcháme jiný vzduch. Díky téhle zkušenosti jsme vlastně svým způsobem beznárodnostní. Z Japonska jsme odjeli před nějakými 15 lety, takže už jsme mu vzdálení. V Evropě žijeme 15 let, přesto jsme tu pořád cizinci. Plujeme mezi zeměmi. Stejně tak jako plujeme mezi hudebními žánry. Je v tom smutek a taky svoboda. Smíšené pocity. Takže určitě, to, kým jsme se stali díky životu v Londýně, ovlivňuje i všechno, co společně tvoříme.

rozhovor vedl Jiří Popelka

 

 


Zpět