Tma je čistej papír a ty pak začneš kreslit

Vstoupím do prostoru, slyším hudbu, vidím světla, cítím atmosféru, jsem toho součástí. Dobrá akce je tepající organismus, ve kterém na sebe reagují lightdesignéři, hudebníci a další umělci, popisují Tereza Bartůňková s Petrem Cukerem, kteří jsou součástí české lightdesignerské microscény.  Na rozhovor jsme se potkali krátce po akci Vedro, na které se podíleli jako tvůrčí tandem.

 

Nedávno jsem byla na techno party Harmony, která se odehrála v netradičním prostředí Klementina. Jakou roli hraje na podobných akcích osvětlení?
Tereza: Na akcích tohoto typu jsou hudba a světlo na stejné úrovni. Tyhle dvě složky jsou esencí, reagují na sebe navzájem jako propojený organismus.
Petr: Lidi ale většinou nechodí na akce, že by věděli, kdo tam zrovna svítí. Neřeší to, je to jen přidanou hodnotou, kterou pak samozřejmě na místě vnímají. Jdou ale hlavně za hudebními interprety a dobrou lokací. My strávíme na lokaci přípravami třeba i dva dny a někdy pak zažijeme jen mávnutí rukou, jindy zase spoustu chvály.

Jak jste se k light designu dostali?
Petr: Začal jsem dělat na ATG (Altenburg 1964) a ocitl jsem se v elektronické klubové scéně, skrze kterou jsem se docela přirozeně dostal ke svícení. Pak mě oslovil Honza Slanina, jestli s ním udělám první mejdan, a od té doby pracujeme společně. Honza už figuroval na scéně určitou dobu v rámci projektu XYZ. Umí programovat světla a já jsem víc technický, vyrábím věci, a to se přirozeně propojilo. Teď můžu mít za sebou odhadem 100 akcí.
Tereza: Já se k light designu dostala až po DAMU. Tam se svícení vůbec nevyučuje, což je trochu absurdní. Teď ale vznikl nově obor v Brně, obor Světelný design na JAMU.

Plánujete obor zkusit?
Tereza: Já ne, myslím si, že v téhle oblasti je lepší samostudium. Dostala jsem se ke svícení na Erasmu v Drážďanech. Zabývala jsem se tehdy více scénografií, loutkami a kresbou. Zpracovávali jsme scénografii pro operu od Karlheinze Stockhausena, což je elektronická hudba z 50. let. Napsal operu Licht (Světlo), která se zabývala propojením světla a hudby. V tu dobu jsem začala chodit na techno a zajímalo mě spojování těchto dvou světů. Po návratu z Drážďan mě oslovil Ondřej Lasák, který dělal Silent Nights v Ponci, jestli nechci udělat scénografii k jedné Silent Night. U toho jsem pak zůstala po celou dobu projektu.

Svoji první akci jsi tedy světelně zpracovala před čtyřmi roky?
Tereza: To byla moje první ambientní akce, což je hodně odlišné od svícení party. Ty jsem začala dělat před dvěma roky v Ankali. Svítila jsem tam na akcích a občas udělala instalaci. Ale to není stejné, jako když Petr vytvoří světelnou atmosféru do neklubového prostředí (warehousu). To jsem začala dělat až teď.

Můžete nezasvěceným nastínit, jakým způsobem se dá se světlem pracovat?
Tereza: Můžeš tvořit světelné instalace, v divadle, na party, u filmu. Světlem můžeš vytvářet stejný prostor jako třeba architekturou. Sice pomíjivě, ale pomocí světla můžeš dělat stěny, sloupy, střechy. Na to často myslím, když vymýšlím světelná řešení pro konkrétní projekty. Možností je spousta.
V divadle je světelná složka často podřadnou záležitostí. Světla přijdou na řadu třeba až v poslední fázi příprav, kdy začne scénograf řešit, aby byli vidět herci. Tam je to víc technické. Ale samozřejmě se se světlem dá pracovat jako s materiálem. Může být inscenace založená na světle... Nechci generalizovat.

Dokážete popsat specifičnost české light designové scény oproti německé?
Tereza: Neorientujeme se v tom tolik, ale v Německu hodně používají ledky, takovou devadesátkovou estetiku, UV světla. V Čechách využíváme hodně divadelní světla, která jsou v Německu už prakticky ilegální kvůli spotřebě. Nepoužívají už ani klasické žárovky, čímž se proměňuje estetika.
Petr: Pracujeme primárně s divadelní technikou. Byť já ji tolik neznám, ale učím se jí používat v rámci elektronické klubové scény.
Tereza: Divadelní technika a světla mohou být samy o sobě vizuálně zajímavými objekty. Zatímco v divadle se řeší spíš, že pruh světla má určitou kvalitu, a proto se používá na osvícení obličeje. Světlo jako takové není objektem, je jen instrumentem k dosažení něčeho. Na hudebních akcích se světla povyšují na jinou úroveň. Nejsou jen nástrojem.

Máte specifický rukopis, podle kterého poznáme vaši práci?
Petr: Obecně naše česká mikroscéna používá klasická světla, ne ledková. To je ale obecný rukopis naší scény. Jinak já s Honzou Slaninou nemáme žádný rukopis a já ani nechci mít. Vytváříme svícení vždy site specific na určitou lokaci. Používáme podobná světla, jen odlišně vzhledem ke konkrétní akci. Možná může být rysem způsob využití světel nebo barevnosti. Barevnost se ale také začíná měnit – není to už jen červená, bílá a žlutá. Používání dalších barev začíná být výzvou.
Tereza: Když jsem tvořila světla pro Silent Nights, každý večer jsem zpracovala úplně jinak. Naposlouchávala jsem si hudbu, která daný večer měla hrát, a reagovala na ni. Pracuju vždy s tvary, které mi asociuje konkrétní hudba. Něco najednou vidím a k tomu si vymyslím materiál.

Jaké další projekty nebo lidé jsou součástí mikroscény kolem lightdesignu?
Tereza: Pro mě to je určitě projekt Polygon, za nímž světelně stojí hlavně Petr Pufler a Kryštof Hlůže. To jsou takoví apoštolové světla. Pak další projekty jako Harmony nebo Nite Vibes.

Liší se jednotlivé projekty vizuálně a stylově?
Tereza: Určitě.

Je odlišnost daná tím, že jednotlivé akce dělají jiné crew, nebo je specifické zadání, jak má akce vypadat?
Tereza: Je to hodně dané hudbou. Polygon a Harmony jsou hudebně úplně rozdílné. Harmony má tribální lesní vibe. Polygon je naopak industriální, minimalistické techno.
Petr: Harmony je akce specifická organicky pojednaným vizuálem. Spoustu let ji dělala crew Gojo. Ti pracovali hodně na ruku hudbě, používali přírodní materiály. Jeden z mých nejoblíbenějších kolektivů, ale už to nedělají.
 
Takže obě akce můžete dělat například vy, jen budete reagovat na odlišný lineup?
Tereza: Přesně tak. Logicky si vybírám to, co mě baví hudebně, abych dokázala udělat, co je v souladu s hudbou.
Petr: Také mi není úplně jedno, pro kterou akci vymýšlím lightdesign, je určitá hranice. Baví mě často akce, kde to můžu světelně trochu přehnat, a je výzvou zvládnout to vkusně. Dělám akce, kde mě baví kolektiv lidí, ten je zásadní. Samozřejmě i hudba, ale z kolektivu musí jít dobrá energie. Nebaví mě, když to celé nefunguje a akce je dělaná skoro jen proto, aby byla další party.

Jak to celé probíhá, když vás někdo osloví? Dostanete line up a zadání?
Petr: Line up často ještě v době, co mě oslovují, není. Většinou vím jen místo konání akce – to je pro mě zásadní, protože pracujeme hlavně s lokací. Samozřejmě tušíme, jaká hudba bude. Jede se na obhlídku a co místo dovolí, to se musí udělat. Často připravujeme architekturu celé lokace. Vymýšlíme, kde bude stage a bar – umístění světel v prostoru je zásadní. Řešíme, z jakého úhlu člověk kouká na světla, když tancuje, stojí na baru. Jde to ruku v ruce.
Přijdeme na místo, vidíme ho a něco nás napadne. Často mám vzadu v hlavě uložený nápad, který pak můžu vytáhnout. Na lokaci vás napadne věc, kterou pak rozvíjíte do podoby, že už to vůbec není, co to bylo na začátku. Nebo máte nápad, a když ho zrealizujete, vypadá úplně jinak, než jste si představovali. Baví mě, jak se vše totálně mění. Člověk nikdy přesně neví, jak to dopadne. Baví mě tahle fáze hledání, měnění, rozvíjení, nahazování. Když jsem studoval kresbu a kreslil jsem portrét, nahazoval jsem strašně dlouho, nakreslil jsem miliardu čar, až jsem našel tu jednu správnou.

Máte nějaký vzor?
Tereza: Ve sféře světelného umění jsem se hodně našla v Jamesi Turrellovi a Olafuru Eliassonovi, oba pracují s celými prostory a optickými klamy. Obdivuju je, ale inspiraci má člověk brát jinde než od někoho jiného. Třeba v samotné hudbě nebo ve snu, nebo když někde něco vidíš.

Co vás za poslední dobu inspirovalo a promítlo se to do vaší práce?
Petr: My s Terkou oba trpíme světelnou obsesí. Všímáme si často světelných momentů a kouzel, které nás inspirují.
Tereza: Inspirací je nekonečno. Například když jsem připravovala jednu ze Silent Nights, chtěla jsem, aby vizuálně působila hodně jemně a organicky stejně jako hudba, která tu noc měla zaznít. Dostala jsem inspiraci, když jsem seděla v čekárně u doktora. Dívala jsem se na matné plexisklo, za kterým byly kytky, skrze které procházelo světlo a celé to vytvářelo stínohru. Z toho jsem pak vytvořila vizuál celé akce.
Petr: Často to je založené na materiálu, kterým prochází světlo. Přenášíme dál paprsky slunce skrze materiál.
Tereza: Baví nás materiály, které slouží k úplně jiným účelům. Třeba dýha. Když skrze ni posvítíš, svítí červeně. V Ankali používáme například žárovky do terária. Červené termo žárovky, které jsou původně pro ještěrky, a teď jsou na technu. Baví mě tyhle změny kontextů.

Jaké další věci jste takhle převedli do nového kontextu?
Petr: Všechny věci, co s Honzou používáme, jsou recyklace něčeho. Máme spoustu neonů, které jsme sundali z různých budov, protože nefungovaly. Jde to naproti českému kutilství. Máme často výhodu, že když děláme tenhle druh akcí, postavíme instalaci, kterou pak skryjeme tmou a kouřem, a už z toho jde jen to dobré, paprsky, tvary. Schováme konstrukci tmou. Vypadá to pak čistě na to, o jaký jde punk. S faktem, že techniku schováme, pracujeme už od začátku.
Tereza: Do nového kontextu jsem převedla například trussy (kovové konstrukce), které se normálně používají jako lešení. Není to něco, na co se má upozorňovat, ale já jsem je zabalila do filtrů, které jsem prosvěcovala, a vznikly futuristické objekty. Stejně tak jsem začala používat i filtry, které normálně slouží do světel a nejsou nikdy vidět. Dají se ale využít jako samotné artefakty. S nimi mám vymyšlený jeden instalační záměr.

Není ten punk, kutilství, nalézání věcí, recyklace ta krásná esence všeho?
Petr: To mě právě baví nejvíc. Nebaví mě už ani samotná akce, jako celý proces. Rád vymýšlím, vyrábím a instaluju.  
Tereza: Mně se na tom líbí, že si věci musíš sám vyrobit, což je na tom pak znát. Nemáme peníze, abysme si kupovali předdělané věci, takže musíme hledat materiály, na které zrovna máme. Chtěla jsem pro jednu instalaci použít zrcadla, ale byla drahá, tak jsem místo nich použila zrcadlovou fólii. Při tom jsem zjistila, že když fólii zmačkáš, posune se vše na vyšší level.

Co je pro vás světelně naprosté „no go“?
Petr: Ledková světla! Ale hodně věcí jde použít i tak, že nevypadají tak hrozně, ale musí to být s mírou. Světla existují a umožňují vytvořit vizuální jev ¬ a ten se dá buď úplně přehnat (například přepálíš lazer). Nebo naopak pomocí něj vytvoříš lidem nad hlavou pomyslný světelný strop, ve kterém vypadá krásně kouř. Všechno se dá využívat dobře, ale taky z toho mám strach. Pokud už použít ledkový zdroj, pak ho zakrýt, nebo nějak zdeformovat. Hlavní důvod, proč používáme klasické pary, je, že jde o krásné objekty samy o sobě, s krásnou a přirozenou barvou připomínající oheň.
Tereza: Je to jiná materie, a to prostě cítíš. Teplo, které mají lidi rádi, cítí z něj slunce, přirozené uvěřitelné světlo.
 
Na kterou akci z těch, co jste dělali, jste nejvíc hrdí?
Petr: Koncert Lebanon Hanover v Meetfactory. Dělal se hodně narychlo. Tam to nebylo tak, že něco vymyslím a pak se nápad několikrát promění. Tam jsem vše vymyslel, vůbec jsem v to nevěřil, a když jsem pak viděl výsledek, byl naprosto skvělý. Tehdy jsem si uvědomil důležitost hloubky prostoru za kapelou. S prostorem se dá krásně pracovat a funguje pak i z boku.
Tereza: Já jsem hrdá obecně na projekt Silent Night, ale nedokážu vybrat jednu konkrétní noc. Silent Night je založená na tom, že se diváci můžou pohybovat po celém prostoru. Není to jako v divadle, kde se díváš dopředu. Tady musíš přemýšlet o tom, že se lidi dostanou všude. Vytváříš takový vesmír. Malý svět, ve kterém se všichni pohybují. To je můj sen. Vytvořit ho nejen na nějaké akci, ale trvaleji ve výstavním prostoru, kde se ocitneš v jiném světě.
Petr: To je přesně ono. Není dlouhodobě udržitelné dělat jen jednorázové hudební akce. Chtěl bych vymýšlet instalaci, která je někde pevně ukotvená a není jen doplňkem k hudbě. Lidi přijdou za vizuálním prožitkem a uvidí velký piece, který působí čistě světelně.
Tereza: Já mám pocit, že na akcích si vlastně zkoušíme, co všechno je možné. Vyzkoušíš si to, víš, co funguje, a chceš to pak posunout dál.  

Nedávno jste světelně zpracovávali akci Vedro, která se odehrála v Arše.  Jak se vám pracovalo s tímto prostorem?
Tereza: Archa má potenciál, je to zajímavý prostor.
Petr: Vždy je zábavnější, když nepracujeme jen s obdélníkovým prostorem, ale s nějakým složitějším místem. V Arše jsme si mohli pohrát s několika patry, schody, šatnou...

Co bylo v Divadle Archa největší výzvou?
Tereza: Světla označující exity, která vrhala do prostoru hodně světla.
Petr: Potřebujeme tmu, abychom mohli tvořit.
Tereza: Tma je základ světla.
Petr: Tma je čistý papír a ty pak začneš kreslit.
Tereza: Nebo máš černý papír a ryješ do něj.


*******************************************
Medailonky:
Tereza Bartůňková se po skončení magisterských studií scénografie na pražské DAMU věnuje uměleckým projektům v rozličných oborech. Eklekticky proplouvá mezi světem ilustrace, divadla a hudby. Spolupracuje na projektech v předních českých divadlech i v menších experimentálních podnicích. Nejraději se vyjadřuje prostřednictvím média světla, s jehož pomocí vytváří efemérní atmosféru, která dokáže diváka přenést do vnitřní krajiny vlastního podvědomí.

Petr Cuker studoval FaVU v Brně se zaměřením na grafiku a kresbu. Před pár lety ho práce pro Altenburg 1964 přivedla k light designu. Od té doby pracuje v tandemu s Honzou Slaninou, se kterým vytvořil light design pro desítky akcí, převážně v rámci elektronické hudební sféry jako například Harmony, Cukr, podílel se i na akcích v Meetfactory. Významným prvkem jeho práce je recyklace světelných objektů, které využívá v různorodých, pro ně neobvyklých kontextech, a dává jim nový život.  

Rozhovor vedla Zuzana Trachtová

 

 


Zpět