Argentinka oživuje českou minulost

19. 11. 2015
Mezinárodní den divadla letos připadá na 21. listopad. V tento den přesně před šestadvaceti lety poprvé vystoupil před masou demonstrantů na Václavském náměstí Václav Havel a události dostaly ještě větší spád než předtím.

Argentinská režisérka Lola Arias nabízí divákům možnost zrekonstruovat tento významný revoluční den v rámci speciální pětihodinové performance Konkurz na revoluci. „Každý si bude moct vybrat roli, jakou bude chtít. Ať už se bude jednat o postavu disidenta, herce, jakékoliv osoby, která 21. listopadu vystoupila na balkonu nakladatelství Melantrich nebo stála v pozadí, ale například i roli člena tehdejší veřejné bezpečnosti,“ prozrazuje argentinská režisérka. Devětatřicetiletá Lola Arias se českému publiku představila již dvakrát. Nejprve roku 2013 uvedla v pražské Arše v rámci festivalu Akcent inscenaci Rok, kdy jsem se narodil a o rok později tamtéž dokumentární představení Můj život poté. V obou případech se jednalo o rekonstrukci nedávné minulosti – Pinochetovy diktatury v Chile respektive totalitního období vojenské junty v Argentině. A v obou případech Lole pomohli její vrstevníci – děti protagonistů tehdejších režimů, které se narodily až po pádu diktatur. To ony zrekonstruovaly s pomocí fotografií, dopisů, magnetofonových nahrávek a dalších artefaktů životy svých rodičů, a to jak revolucionářů a odpůrců režimu, tak i lidí, kteří diktaturu aktivně podporovali. Letošní rok zaměřila Lola Arias svou pozornost na nedávnou českou historii, konkrétně listopad 1989. „V českém případě však hlavními hrdiny budou samotní diváci, to oni budou rekonstruovat svoji nedávnou minulost,“ vysvětluje Lola. Netradiční projekt odstartuje v pět hodin večer a potrvá bez přerušení až do desíti. „Diváci budou moct přicházet a zase odcházet, jak se jim zlíbí, nebude zde pevný začátek ani konec. Poprvé tuto performance spustíme v den premiéry. Nic nebudeme mít nazkoušené, takže ani já netuším, co se na pódiu bude dít. Nikoho nebudeme vybírat, všechno budou mít ve svých rukou diváci. Oni budou tvořit příběh, vztah mezi minulostí a současností. My je budeme jen trochu usměrňovat.“

Máte s něčím podobným už zkušenost?
Obdobný projekt jsme vytvořili minulý rok v Německu, v berlínském Maxim Gorki Theater. Tehdy jsme se také rozhodli oživit také listopadové události roku 1989 – pád Berlínské zdi. Vybrali jsme si 4. listopad, tedy události ještě před jejím pádem. V ten den zazněly projevy intelektuálů, členů komunistické strany, obyčejných pracujících, představitelů církve. Důležité bylo, že do divadla přišli lidé všech generací ve věku od 20 do 75 let. Mohli jsme tak být svědky různých reakcí, každý divák si události představoval či vybavoval jinak. V publiku byl například farář, jenž tyto události zažil na vlastní kůži, ale i mladí dvacetiletí lidé, kteří o této nedávné historii nevěděli vůbec nic, maximálně si vybavovali záběry, jak padá zeď. Překvapující bylo, že řada diváků si chtěla vyzkoušet roli policisty. Ne proto, že by se jim líbilo mlátit lidi, ale chtěli okusit pocity, které musely ozbrojené složky v tu dobu zažívat. Jaký je pohled na okolí člověka, který má na sobě uniformu? Co asi zažívá, když se pomalu hroutí to, co celý život podporoval? Jiní si samozřejmě vybírali role disidentů nebo herců, kteří tehdy k demonstrantům promlouvali. Zajímavé je vnímat i důvody, proč si divák danou roli vybere. Jaký k ní má vztah, co si představuje, že daná postava v tu chvíli pociťovala, jak se asi chovala.

Proč jste si v českém případě vybrala zrovna datum 21. listopadu?
Revoluce začala 17. listopadu a všechny následující dny jsou ve skutečnosti zajímavé. My jsme si zvolili den, kdy se události daly opravdu do pohybu. Je to také první den, kdy se na veřejnosti poprvé objeví nová postava revoluce – Václav Havel. V ten den se začíná rodit otázka, kdo bude novým představitelem této změny. Je to také první den, kdy dělníci, umělci a církev veřejně podpoří demonstranty. Neznamená to však, že bychom během představení neprobírali ostatní dny revoluce. Mnoho lidí, s kterými jsme hovořili, nám přiznalo, že už si nepamatují, jestli to či ono se stalo, bylo vyřčeno 21. nebo 22. listopadu.

Jaké reakce od českého publika očekáváte?
Netuším, to uvidíme 21. listopadu. Já budu vděčná za jakékoliv reakce a názory. Každý má právo říct, co chce, co si myslí. Očekáváme rozdílné reakce, to je de facto i cílem celého projektu – představit rozdílné pohledy na minulost.

Jak vlastně vznikla myšlenka nastudovat si a pokusit se znovu oživit události malé středoevropské země, jako je Česko?
V zásadě ráda zkoumám vztah mezi minulostí a přítomností. V případě Česka i Německa mě velice zaujal fakt, že s revolucí bylo úzce spjato divadlo. Byli to lidé z divadel, kteří se jako první přidali ke studentům a začali nahlas vyjadřovat svůj nesouhlas. Přišlo mi velmi zajímavé, že Havel byl dramatik, člověk úzce spjatý s divadlem. Samozřejmě, že v evropském případě musím spolupracovat se spoustou lidí, kteří o těchto událostech vědí mnohem víc než já, zažili je, studovali je. Můj pohled je naprosto zvenčí. Není to tedy jen moje hra, ale hra i dalších českých umělců, s nimiž na tomto projektu spolupracuji.

Pozvete na představení kromě diváků také nějaké speciální hosty, kteří byli přímými účastníky 21. listopadu?
Ano, pár přímých účastníků listopadových událostí chceme pozvat. Kteří to ale budou, neprozradím. To by mělo být překvapení. Líbilo by se nám však, kdyby se k nám přišli podělit o své zkušenosti a zážitky i lidé, kteří stáli v pozadí těchto událostí, veřejně nevystoupili, ale byli svědky věcí, které ostatní neviděli. S takovými osobami bylo velice zajímavé hovořit. Například jsme mluvili s jedním kameramanem, který nám prozradil, že používal kameru, již vlastně bez svolení vzal z práce. Shodou okolností se nakonec objevil na balkonu a natáčel státní kamerou celou revoluci. Celou dobu si opakoval, jak jsou to jedinečné, neskutečné okamžiky a uprostřed této euforie ho najednou napadlo, že balkon, na kterém stálo asi 16 osob, musí bezpodmínečně spadnout. Naopak není moc jednoduché se sejít s bývalými policisty, tedy příslušníky veřejné bezpečnosti, bývalými členy komunistické strany. Nechme se tedy překvapit, zda někdo z nich 21. listopadu přijde mezi nás, aby se podělil o své zkušenosti a nabídl svůj pohled na tyto události. Hlavními představiteli však budou diváci, kteří si budou moct vybrat jakoukoliv roli. A vůbec není důležité, jestli máte nějakou zkušenost s divadlem. Kouzlo celého projektu bude spočívat v tom, že nikdo neví, jakým způsobem se všechno vyvine, co se té noci stane.

Budete mít pro aktivní diváky připravené nějaké převleky?
Ano, budeme mít připravené kostýmy, paruky, texty, fotografie, všechno.

 

Rozhovor vedl Ondřej Nekola


Projekt Konkurz na revoluci je uváděn za finanční podpory programu Kultura Evropské unie a je součástí tematického eventu Individual and Common programu House on Fire.

House on Fire