3 otázky pro Pietera De Buyssera

V představení The Tip of the Tongue kombinuješ vědu a fikci. To je riskantní čin. Kde podle tebe leží pravda?
Riskantní to jistě je, ale o nic víc, než každý den opakovat: „Dobré ráno, slunce už vyšlo.“ Přísně vzato je to lež, fikce, báchorka, a zároveň je to stoprocentní pravda. Z pohledu nás, pozemšťanů, a našeho narativu je naprostá pravda, že slunce každý den vychází. Z pohledu jiné planety nebo třeba vesmírné lodi je ale úplný nesmysl, že by slunce vycházelo, protože jeho pomalé pohyby se žádnému vycházení ani zapadání nepodobají. Tak to vypadá jen tady u nás. Budujeme si příběhy a celé vnímání světa kolem naší vlastní perspektivy, ale v absolutním smyslu to pravda není.
To nebezpečí, na které svou otázkou zřejmě narážíš, spočívá v hrozícím vymizení jasné demarkační linie mezi fikcí a pravdou. Žijeme v době, která na pravdu neúnavně útočí, političtí lídři používají svoje vlastní média a za pravdu prohlašují to, co se jim nejvíc hodí do krámu. Pravdu je proto třeba ochraňovat. Nejlepší způsob, jak bránit pravdu, je osvětlit, zdůraznit její rámec, tedy právě tu zmíněnou perspektivu, v níž každé pravdivé tvrzení vzniká. Věta „slunce vychází“ je pro nás tady na Zemi den za dnem vždy pravdivá. Spřádáme společně tuhle fikci: na základě něčeho, co denně vídáme, si vytváříme příběh o vycházejícím slunci. Naši potomci, kteří budou v roce 3500 žít ve vesmírných lodích, se ale téhle roztomilé fikci nás pozemšťánků budou srdečně smát. Podstatné je vnímat prvek fikce v pravdivých narativech, které sdílíme. A to i v politice. Žádná lidská bytost nemá, a nikdy neměla, přístup k absolutní pravdě, můžeme se k ní pouze snažit přiblížit, poznávat svoje vlastní předsudky a narativní rámec. V tom našem krásném, filosofickém snažení o pokrok směrem k poznání pravdy tedy musíme rozpoznat roli fikce, která nás pravdě přibližuje.

Proč sis místo divadla tentokrát zvolil planetárium?
Protože planetária jsou ve skutečnosti úchvatná, často zapomenutá a zanedbávaná divadla. Odehrává se v nich úžas, příběhy i věda zároveň, a proto není lepšího divadla pro důkladnou revizi našeho světonázoru. Bertolt Brecht mimochodem právě z toho důvodu považoval planetárium za vrcholné divadlo.
Planetária začala vznikat v modernitě 19. století, v době masového nárůstu zájmu o vědu. Představení v planetáriích promlouvala o pozemských i nebeských problémech, nabízela kosmologické narativy  pojednávající mimo jiné o postavení člověka, pokroku a technologiích ve světě, který se závratnou rychlostí proměňoval. Diváci těchto představení, která z vědeckých objevů a technologií vytvářela spektakulární show, často popisovali prožitek intelektuálního a emocionálního stavu zvaného úžas. V planetáriích se modernita srovnávala s rozpory své doby.
Právě v planetáriích už od 19. století lidstvo mapuje svůj vztah ke hvězdám a galaxiím. I architektonická struktura planetária byla vyvinuta s jasným cílem: poskytnout přístřeší pro sňatek vědeckých poznatků a magických fabulací. Planetárium je jedno z mála míst, kde spolu fakta a fikce nejsou na nože, ale naopak se vzájemně podporují. V planetáriu se hledí na umělá nebesa, nebe na zemi vytvořené na vnitřní straně kopule. Tahle stará divadelní dispozice návštěvníka pobízí, aby si převyprávěl a přeformuloval svůj vztah ke kosmu, který je až skandálně skutečný. Způsob, jakým popisujeme souhvězdí, odráží naše materiální vztahy na zemi. Funguje to ale i naopak – taková je moc dávných mýtů a bajek – překreslením a převyprávěním svých kosmologických vztahů můžeme najít cestu k přeskupení svých materiálních poměrů. Z toho vychází i toto kosmologické mluvní cvičení na téma „the tip of the tongue“ – „na jazyku“.

Rčení „mám to na jazyku“ vyjadřuje situaci,kterou všichni dobře známe, tedy když si nemůžeme vzpomenout na nějaké slovo. Na které slovo sis nemohl vzpomenout a vyslovit ho, když jsi pracoval na tomhle představení?
I kdybychom předpokládali, že se skutečně jedná o jediné slovo, které mám na jazyku – nebylo by fantastické, kdybych si ho dokázal vybavit právě během tohoto rozhovoru? Možná že skutečně existuje jedno slovo, které povolává všechna slova, slovo, které je tím, čím je, slovo, které spojuje pravdu, krásu a dobro bez nejmenší poskvrnky. Možná, že to jediné a jedinečné slovo existuje, ale nemáme pro to žádný důkaz. Nikdo ho nikdy nedokázal vyslovit, protože je příliš vzdálené, zcela mimo náš dosah. Představuji si ho takové, že by nás svou prostou, absolutní pravdou a krásou všechny spálilo na troud, jako kdybychom se příliš přiblížili nějakému neviděnému slunci. Proto k tomu slovu promlouvám a prosím ho, aby zůstalo vzdálené. Nesmíme se mu přiblížit tak, aby sklouzlo ze špičky jazyka.

Rozhovor vedl Ondřej Hrab