Architekt vzdušných zámků — rozhovor s Vladimírem Morávkem
Vladimír Morávek je nejen předním divadelním režisérem, tvůrcem filmů Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, ale také uměleckým šéfem Divadla Husa na provázku, které v Divadle Archa uvede další morávkovsky opulentní cyklus inscenací s příhodným názvem Lachende Bestien (Smějící se bestie). Vladimír Morávek je společně s Annou Petrželkovou či Janem Antonínem Pitínským, autorem většiny inscenací cyklu, který si klade za cíl prozkoumat bestiální a humornou dimenzi české národní povahy.
Divadlo Husa na provázku je vyprofilované jako činoherní divadlo, které samozřejmě mělo přesahy k cirkusovému umění, kabaretu atp. Nakolik máte potřebu rozšířit jeho rádius například o výboje dokumentárního nebo fyzického divadla?
Máme. Snažíme se pracovat s nepravidelným prostorem, s nepravidelnou dramaturgií. Nepravidelnou divadelní formou. Například Dvojí proměna se napřed odehrává v divadle, pak, když se divadlo propadne do jícnu sopky, dohráváme na náměstí. Anebo teda na nádraží. Anebo na střeše Národního divadla. Jak se zrovna utrhneme z řetězu… Hlavně ne nesnesitelnou lehkost bytí, hlavně ne klid a nohy v teple…
Proto také budujete velké např. cykly z Čechova nebo Dostojevského složené z několika inscenací?
Ano. Doba nás nutí vše konzumovat a pak zahazovat – být nemyslící, být lehký, perlivý, nehluboký.
Tak my chceme být myslící, nelehcí a perliví jen tenkrát, když nás to popadne... Proto ty velké cykly, které rozrušují onu snadnou vazbu vzniku a zániku. Nabízíme náročnější percepci, třeba ve vztahu k velkým autorům minulosti, což samozřejmě vyžaduje po divácích velkou koncentraci a zaujetí. Někdy i po dobu několika let věnujeme se jedinému autorovi, jedinému tématu. Procházíme sračkami, nedáváme se kvůli tomu snazšími cestami.
Cyklus inscenací Lachende Bestien, který bude nyní uveden v Arše, má velmi rozmanitou dramaturgickou stavbu. Mohl byste prosím více ozřejmit sousedství tak rozdílných zdrojů a inspirací, jako je např. Zdeněk Troška, J. K. Tyl, Kuřátko a obilí, Jaroslav Hašek nebo Ladislav Fuks?
Má to být napříč všemu zpráva o tzv. legendárním českém smyslu pro humor. Čechové prý, kdykoli se octnou v úzkých, vydávají podivný hýkavý zvuk, připadají si pak líp. Zajímalo nás,kdybychom chtěli napříč vývojem české identity dohledat pět (šest) pevných bodů této identity, které by to byly. A vyšlo nám toto. Ještě chybí Forman a Hrabal a Havel. Těm jsme se věnovali druhdy.
S jakým pocitem může odejít divák, který uvidí cyklus jako celek?
Myslím, že ze všeho nejvíc ten projekt zaimponuje. Vzbudí lítost. A respekt. Obdiv na konto všech těch štvanců, co uviděli svou mizernost a neposrali se pro ni, aniž by ji pojmenovali. Řekli pravdu nahlas. Čím víc kdo lže, tím víc totiž směšný bývá. Čechové lžou až nádherně často. Vyděšený národ ne úplně milovaných dětí. No a jejich básníci to zkrátka umí povznést se nad tuto úzkost. Umýt se z ní. Tak chválabohu za ně, očistné pracovníky dušezpytu. A dík všem těm milým lidem na Provázku, že tři roky kvůli tomuhle pomyslu chodili pozdě spát a hledali cestu k podstatě všech těch slavných děl… Díky Pitínskému, díky Petrželkové, díky Haškovi, díky Fuchcovi, díky Kunderovi, díky Krejčímu. Podpis Morávek.
Rozhovor vedl Lukáš Jiřička
Celý rozhovor si můžete přečíst v dvouměsíčníku Divadla Archa na issuu.com
Festival Smějící se bestie je součástí tématické akce Proměny repertoárového divadla evropského projektu Theatron.