Vážené divačky, vážení diváci,

Divadlo Archa se od ledna 2024 proměnilo na ARCHA+, multifunkční kulturní prostor otevřený spolupráci s mnoha partnery a s vlastní tvorbou pro nastupující generaci.

Více na www.archa-plus.cz

Ondřej Hrab a Jana Svobodová ve své tvůrčí činnosti pokračují v nově založené organizaci Archa – Centrum dokumentárního divadla, z.ú.

Více na www.archadoku.cz

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše

Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše

V mé současné tvorbě, není nic, co jsem se nenaučil na ulici.

Rozhovor s Glenem Hansardem

Glen Hansard Glen Hansard

 

Irský hudebník Glen Hansard, hvězda světových hitparád a nositel Oskara za snímek Once, začínal svou hudební éru jako pouliční umělec. O jeho zkušenostech, nežádoucích regulacích a kreativitě, která činí naše města živá a pulzující jsme mluvili u příležitosti jeho pražských koncertů.


Jak zní vašim uším česká ulice?
Moje zkušenost cizince, který žil v Praze a na Moravě, s českou ulicí, je romantická. Rok jsem bydlel v Nerudově ulici, kde jsou odpoledne naplněná pípáním digitálních fotoaparátů, cizími přízvuky a jazyky, segwayi jedoucími nahoru i dolů, ty jsou hrozně otravné! Člověka však v Česku přitahuje i zdejší historie, náboženská ikonografie, ošlapané schody kostelů, ozvuky politických projevů, sociálně uvědomělé písně, terénní pracovníci, Hrabal vracející se domů psát nebo spát, Josef Sudek hledající u Vltavy záběr. Škvorecký jdoucí po Kampě domů po jazzové noci – to jsou jednoduché dojmy cizince, zamilovaného do atmosféry ulic duchů těchto neměnných gotických Čech.

Praha je jedním z nejoblíbenějších měst pouličních umělců. V květnu proběhne v Praze první festival pouličního umění Praha žije hudbou. Současně s tím však probíhá živá debata o tváři města a regulaci pouličního umění. Jeden z předložených návrhů by například buskerům umožnil hrát v sudou hodinu na jednom a v lichou na druhém vltavském břehu. Myslíte si, že je potřeba regulovat? Jaká opatření byste z vlastní zkušenosti pražským radním doporučil?
Všechny návrhy na regulaci pouličního umění, zpívání nebo hudby, jsou nepřátelské ke svobodnému projevu a jsou odsouzeny k nezdaru. Nemůžete někomu říci, že je v pořádku hrát ve tři hodiny, ale ve čtyři už ne. Je to nebezpečný návrh, protože představuje poněkud totalitní přístup k umění obecně. Pokud nebudou zpěvák či muzikant dobří, nikdo je nepodpoří. Ulice velmi dobře oddělí talent od srágory. Ve světě je obecná tendence „regulovat“ profese, k výkonu jednoduchých povolání je potřeba potvrzení a to lze získat v systému, který svědčí vládním institucím a nikoliv přirozeným talentům. Můžete třeba být úžasný učitel s přirozenou empatií a nadáním vyučovat děti, ale bez formálního vzdělání v daném oboru, nebo můžete být výborný manažer na velmi dobře placeném místě, ale bez „formálních“ manažerských kurzů. To vás okamžitě diskvalifikuje z možnosti dělat to, v čem jste dobří, a nahradí vás někdo, kdo se to nabifloval z knih a má na to papír. Takováto regulace, která je všudypřítomná, neuznává nikoho s přirozeným talentem.
U koho byste si raději nechali opravit auto? U někoho kreativního, kdo má vrozený cit pro motory, nebo u mechanika, který na to má „certifikát“ a nikdy nevymyslí nic mimo mantinely svého vyučení? Přirozený talent je stále více podkopáván a nahrazován jednotvárností a komisně certifikovanou kvalifikací. Pokud se tento systém uplatňuje na umění, tak trpí a je umlčováno. Ale historie nás učí, že když umělce umlčíte, vytvoří něco ještě lepšího.
Umělci kulturu vytvářeli, vojáci ji ochraňují a brání. Vlády by proto měly na umělce pohlížet s větší úctou a porozuměním. Jakékoli zákazy pouličního hraní jdou přímo proti všemu, co dělá město živé a pulsující. Nejsou to sami pouliční muzikanti, kdo vnáší do města život. Je to vše, co souvisí se svobodou kreativity, co inspiruje projev, svobodnou vůli, povzbuzuje obyvatele měst, aby snili, mluvili a dokonce zpívali. Jako malý kluk jsem viděl pouliční zpěváky a úplně mě to okouzlilo. Slyšel jsem písně, které ve mně probouzely lásku k mému městu, mé zemi a ke světu v němž žiju. Hrozně jsem toužil jednoho dne také zpívat a cestovat, zapojit se do dialogu s jinými kulturami a myšlenkami. Hraní na ulici se na mém vzdělání podepsalo více, než mohly kdy školy a diplomy z nich. Člověk si musí zachovat svobodu veřejně mluvit, nebo malovat obraz či zpívat jen tak pro nikoho konkrétního. Tyto svobody jsou jádrem každé zdravé společnosti. Jen se podívejte na kultury, které je nemají. Chce se Česká republika (opět) vydat tímto směrem?

Na sklonku loňského roku jste s Bonem a dalšími přáteli již po několikáté zorganizoval vánoční pouliční vystoupení na dublinské Graftonově ulici, jehož výtěžek byl věnován bezdomovcům. Jak vidíte sociální roli umění a Vaše zapojení prostřednictvím hudby?
Každý rok se o vánocích setkáváme s přáteli muzikanty na Graftonově ulici v Dublinu a pár hodin tu zpíváme. Setkání má dvojí účel – v prvé řadě jde o to vybrat peníze na největší irský problém, bezdomovectví. Podporujeme dvě hlavní charity, Simonovu komunitu a nadaci Petera McVerryho. Obě teď tvrdě pracují na tom, aby zmírnily irskou bezdomoveckou krizi. Každý rok se díky štědrosti lidí a našim vlastním přispěním podaří vybrat nezanedbatelný obnos, který pomáhá uspokojit neustálou potřebu. Zároveň během svátků zvyšujeme všeobecné povědomí o tom, že jsou lidé, kteří i v současnosti musí bojovat o základní životní potřeby. Nárůst tohoto povědomí skutečně pomáhá, příspěvky jak od Irů, tak od dobrodinců v zahraničí jsou každé vánoce vyšší.
Za druhé žijeme ve světě, který je stále sekulárnější a soustředěnější na „sebe“. Tradice mizí a setkávání se je čím dál, tím méně běžné. V dávných společnostech byla shromáždění příležitostí k výměně názorů a debatě o současném stavu města nebo vesnice, zatímco my žijeme ve společnosti, kde máte tisíce „přátel“, ale ani nevytáhnete paty z domu. Narůstá deficit společenských vazeb na lidské a žité úrovni, vytváří se prázdno a lidé jsou stále více navzájem odděleni. To vede ke zhroucení a bludům a dříve, než si to uvědomíme, ztratíme schopnost navazovat vztahy. Věřím, že ve své podstatě jsme společenští tvorové a potřebujeme společenské tradice, ať už to je silvestrovská party nebo oslava narozenin, večeře s přáteli nebo samozřejmě vánoční hraní na ulici. Potřebujeme lidský styk, to nás udržuje čilé a v pohybu.

Vyjadřujete svou hudbou nějaký politický názor?
Pouze svou vlastní politiku. Bůh ví, že v parlamentech mého nejhlubšího nitra probíhá neustálá debata a strany se navzájem vytlačují v procesu nepřetržitého osobního růstu.

Vy sám jste začínal jako pouliční umělec. Čeští posluchači měli příležitost zažít vaše neoficiální koncerty pro omezený počet lidí, například v opuštěné pekárně. Dnes pravidelně bodujete ve světových hitparádách a vaše koncerty bývají vyprodané. Jak vás inspiruje prostředí, ve kterém vystupujete a kde hrajete nejradši?
Já prostě rád hraju. Kterékoli místo, kde je dobrá atmosféra, je dokonalá scéna. Prostor je důležitý, ale věřím, že se správným publikem a s dobrou vůlí, můžete zpívat třeba na ponorce nebo ve staré pekárně či v největších světových koncertních sálech a bude to pořád stejně opravdové a plné života. Proto je tak důležité pouliční hraní, není předem připravené, prostor není pronajatý, je to veřejné, spontánní, přístupné pro každého. Divákem je „každý“ a současně nikdo. Je to ta nejspodnější příčka hudebního žebříku a současně ta nejdůležitější. Vše co nyní dělám, mé písně, můj styl, moje koncerty, to všechno jsem se naučil na ulici. Není nic v mé současné tvorbě, co jsem se nenaučil zpíváním na ulici.


Rozhovor vedla Pavlína Svatoňová